Adaptace

„Ale nic,“ bránila se paní Janečková, „mně je hanba to říct – Tak abys věděl,“ rozhodla se náhle, „dnes ráno jsem našla… v jeskyni… kus mamutího klu. Byl vyřezaný jako… jako nahatá ženská. Prsy a všecko, víš?“ „Ale jdi,“ užasl staroch. „A kdo to vyřezal?“ Paní Janečková pokrčila pohoršeně rameny. „Kdopak ví. Asi někdo z mladých. Já jsem to hodila do ohně, ale takovéhle prsy to mělo! Fuj!“ „– – No to už dál nejde,“ vydralo se z dědy Janečka. „To přece je zvrhlost! Vidíš, to mají z toho, že řežou všechno možné z kostí! Nám taková nestydatost jakživa na mysl nepřišla, protože z pazourku by to ani nešlo udělat – Tam to vede! To jsou ty jejich vynálezy! Pořád budou něco vymýšlet, pořád budou něco nového zavádět, až všechno zhuntují a zničí – A já říkám,“ zvolal pračlověk Janeček v prorockém osvícení, „že dlouho to už trvat nebude!“¹

Velmi, jakože velmi zjednodušeně, mohu jistě říci, že lidé jsou přizpůsobeni proměnlivému prostředí. Naše mysl, celý náš organismus, aby v minulých dobách přežil, přijal mechanismy, díky nimž se může průběžně adaptovat na neustálé změny vnějších podmínek. Těmi změnami nešetří naše trvale nestabilní příroda. Schopnost přizpůsobit se byla jistě selektována tak, aby rychlost reakce byla adek­vátní potřebě a odpovídala nejčastěji se vyskytující rychlosti změn (optimalizační strategie pro přežití). Má‑li organismus tendenci se přizpůsobovat jakékoliv změně vždy okamžitě, jistě si časem spíše uškodí, protože většina přizpůsobení bude zbytečná. Což znamená plýtvání energií, labilitu a riziko fatálního vymknutí se pro uchování života potřebné rovnováze. Opakem je velmi zpomalená odezva na změny, což vyústí v situaci, že změny vnějšího okolí zahubí nepřizpůsobivého jedince.

Z mého pohledu laika se mi zdá, že změny přírody jsou spíše pomalé, pokud nepočítáme katastrofy charakteru výbuchu sopky, tsunami, pádu meteoru, inkluze. Dlouhou dobu jsme pohodlně žili v tomto relativně poklidném prostředí, kdy jsme byli adekvátní rychlostí svých mechanismů adaptace přizpůsobeni lokálním oscilacím, jako je střídání ročních období. Katastrofy přicházely občas a počítat s nimi nemělo moc význam. Z pasivního člena složitého organismu Gaia se však lidé stali aktivním tvůrcem svého okolního prostředí. Nemám nyní na mysli „klimatickou krizi“, ale důsledky vývoje vědy a techniky s přímým odrazem v životě člověka. Rychlost změn akcelerovala. Výsledkem je situace, kdy rozdíl generace znamená leckdy ztrátu porozumění mezi vedle sebe žijícími lidmi. Ti starší štkají, bědují nebo lají, a přitom si tak nějak neuvědomují, že je to jejich vina. Vytvořili prostředí, na jehož rychlost změn a nové parametry se nejsou schopni, na rozdíl od svých dětí, adaptovat. Protože takto rychle se okolní prostředí našim předkům před očima nikdy neměnilo. A když se změnilo rychle, obvyklým důsledkem byla krize, kterých je popsáno pět pod souhrnným názvem „velké vymírání druhů“.² Netýkalo se sice člověka, ale podle pesimistů ani my nepřijdeme zkrátka. Neboť vymysleli pro naši dobu pojem „šesté velké vymírání druhů“. Většinou se tímto pojmem podsouvá představa, že skrze naši existenci nám na Zemi vymřou zvířátka. Cudně se zamlčuje, že s nimi vymře i lidstvo.

Moudří káží rady, které platily pro jinou dobu. Na rychlost probíhajících změn nejsou jejich adaptační mechanismy kalibrovány. Navíc, rodící se kognitivní insuficienci nemalou měrou přispívá decelerace psychomotorického tempa podmíněná věkem. Ale rychlost, s níž se mění sociální prostředí, technické prostředky i okolní příroda, je novou situací, která prolíná do všech koutů života společnosti, samozřejmě i do medicíny. Duší žijeme v minulé době a je velmi obtížné přijmout změny, které jsou důsledkem pokroků poznání v lékařských oborech.

K tomuto zamyšlení mě přivedl text publikovaný v NEJMu,³ který jsem si přečetl ráno v den, kdy píši tento fejeton. Pro a Proti. Má smysl při preventivní prohlídce vyšetřit fyzikálně šedesátníka bez klinické symptomatologie? Nadpis ve mně vyvolal běžnou reakci: „To si přečtu, jakou pitomost vymyslel ten, kdo měl obhajovat smysluplnost zbytečnosti klinického vyšetření.“ Ale po přečtení jsem nabyl dojmu, že to, co se mi zdálo nehorázností, je asi správný názor. Navíc ozdrojovaný citacemi EBM. Jsem již „stará škola“ kliniků a představa, že bych nemocného nevyšetřil, mě skoro rozrušila. Ale u nemocného bez příznaků, v rámci prevence, fakt bude stačit, když odeberete anamnézu, změříte základní fyziologické hodnoty, zkontrolujete laboratoř a natočíte EKG. Vše ostatní je tradice. Totiž argument zastánce byl pouze jediný, a to navázání bližšího kontaktu s pacientem, který fyzikální vyšetření a dotyk lékaře (!) očekává. Je třeba však zdůraznit, že tento závěr se týká pouze prevence u asymptomatického člověka. Také je třeba připomenout, že tento nový pohled je možný díky pokroku, který nabízí dříve netušené možnosti přístupu ke komplexním údajům o zdravotním stavu pacienta.

Neměl jsem to štěstí, že bych měl konkrétního mentora v některém z oborů, kterými jsem se zabýval. Nevýhodou bylo, že něco se naučit trvalo déle a cesta nebyla prosta chyb. Výhodou je ale, že ke všemu, co vám říkají, přistoupíte s čistou hlavou a kladete si otázky, proč se věci dělají tak, jak se dělají. A zjistíte, že často je to ze zvyku a setrvačnosti. Ne každý adaptoval své myšlení a postupy na změny, které přinesl vývoj okolního světa. Dovoluji si pro ilustraci nabídnout několik obecných příkladů. Zvýšený podíl tuků na úkor sacharidů v diabetické dietě byl odrazem doby, kdy byly omezené terapeutické možnosti hyperglykemie. Dlouhou dobu se tak doporučovala „tučná“ dieta, z čehož by se dnešní preventivní kardiologové asi „zvencli“. Desetiletí byla nepomíjitelným základem diabetické diety pro všechny diabetiky „druhá večeře.“ Byl to relikt z doby, kdy se léčilo inzulinem podávaným jednou denně, perorálních antidibetik bylo poskrovnu. Doporučení bylo základní prevencí pro hypoglykemii. V okamžiku, kdy se začalo léčit v první fázi jenom metforminem, přestalo mít smysl. Navíc, byla to „vnucená“ energetická nálož „navíc“ přetrvávající po generace. Diabetik 2. typu skrze hyperinzulinemii retinuje sodík. Protože pro diuretika nebyly důkazy, po dlouho dobu se na tuto skutečnost v doporučeních pro léčbu hypertenze nebral ohled. Pouze zkušení klinici diabetologové věděli, že bez alespoň malé dávky diuretika není možné snadno léčit hypertenzi u diabetika, takže to dělali bez ohledu na standardy. Na milost byla vzata až po letech.

Vývoj přináší nové možnosti, situace, vztahy a důsledky. Trvá obvykle delší dobu, než se promítnou do všech souvisejících oblastí. Zdá se mi, že prostě a jednoduše máme určitou vrozenou rychlost, s níž jsme schopni se adaptovat na změnu podmínek. A to jako jedinci i jako společnost. Přizpůsobili jsme prostředí svým představám o ideálu. Tak nějak jsme pozapomněli, že naši potomci se adaptují na námi vytvořené prostředí. Jsou totiž nezatíženi balastem zbytečností a jsou rychlí v myšlení. Akcelerace změn nám sebrala možnost držet s nimi krok. Netušili jsme, a nemohli jsme tušit, že jejich adaptace povede k takovým rozdílům, že porozumět si bude nejen obtížné, ale brzo i nemožné. Tak nám jen nezbývá než doufat, „že dlouho to už trvat nebude!“

Literatura

1. Karel Čapek: O úpadku doby. Kniha apokryfů. https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/29/90/42/kniha_apokryfu.pdf
2. https://cs.wikipedia.org/wiki/Hromadná_vymírání
3. Nigam M, Goroll AH, Cifu AS. Physical Examination for Asymptomatic Adults. N Engl J Med 2026;395:923–925. doi: 10.1056/NEJMclde2515158. PMID: 42685325.