Nejzajímavější z Milána: kongres evropských diabetologů

Již 62. výroční setkání Evropské asociace pro studium diabetu (EASD) se uskutečnilo jako hybridní akce od 28. září do 2. října 2026. S více než 16 000 delegáty z celého světa je kongres EASD největší konferencí o diabetu na světě. Vědecký program obsahoval stovky prezentací, programový výbor EASD obdržel 2 250 přihlášek abstraktů, z nichž bylo přijato 1 418 abstraktů.

Z bohatého a zajímavého programu 62. kongresu EASD vybíráme nejzajímavější sdělení.

Nové doporučené postupy pro management diabetu 2. typu

Americká diabetická asociace a Evropská asociace pro studium diabetu uspořádaly panelovou diskusi k aktualizaci konsenzuálního doporučení managementu diabetu 2. typu u netěhotných dospělých. První doporučené postupy o léčbě diabetu byly publikovány v roce 2006 a naposledy aktualizovány v roce 2022. Od té doby byly uveřejněny další významné novinky. Letošní aktualizace tedy rozšířila zaměření z léčby hyperglykemie na holistickou léčbu diabetu 2. typu a na jeho rizika spojená s dlouhodobými onemocněními.

Základní aspekty péče o diabetiky zahrnují podporu zdravého životního stylu (zdravé stravování, návod na celodenní aktivity, a to včetně spánku, vyhýbání se užívání tabáku a návykových látek) spolu s poskytováním psychologické podpory a intervencí pro management hmotnosti. Pro léčbu lidí s diabetem 2. typu se doporučuje včasné nasazení (respektive co nejdříve po stanovení diagnózy) inhibitorů sodíko-glukózového kotransportéru 2 (SGLT2) a/nebo léků na bázi agonistů receptoru glukagonu podobného peptidu-1 (GLP-1RA) za účelem ochrany orgánů a zlepšení dlouhodobých klinických výsledků u diabetu 2. typu. Dále by mělo být zváženo dřívější použití kombinace inhibitorů SGLT2 a přípravků na bázi GLP-1 RA u lidí s diabetem 2. typu s komorbidním kardiovaskulárním onemocněním (CVD), chronickým onemocněním ledvin (CKD) nebo srdečním selháním (HF). V současnosti je možné zlepšit zdravotní stav a prognózu pacientů s diabetem 2. typu pomocí konzistentní a systematické implementace dostupných moderních technologií a léčiv. Přestože jsou dobře známy přínosy moderních léčiv, v základu farmakoterapie diabetu 2. typu zůstává metformin.

Celý doporučený postup:

Davies MJ, Aroda VR, Bajaj M, et al. Management of type 2 diabetes, 2026. A consensus report by the American Diabetes Association (ADA) and the European Association for the Study of Diabetes (EASD). Diabetologia (2026). https://doi.org/10.1007/s00125-026-06855-7

Experimentální lék cíleně ničí adipocyty

Malá molekula – protein CBL-514 (inhibitor DYRK1B) – první ve své třídě, vyvíjená společností Caliway Biopharmaceuticals je navržena tak, aby indukovala apoptózu adipocytů a tak snižovala objem podkožní i viscerální tukové tkáně. Předpokladem je, že po ukončení léčby nedojde k její obnově. Všechny dosavadní postupy, včetně GLP-1RA, gliflozinů, režimových a dietních opatření, vedly k „vyprázdnění“ tukových buněk. Po vysazení redukčních režimů se adipocyty opět naplnily tukovými částicemi. DBL-514 se aplikuje subkutánní injekcí.

V klinické studii fáze II lék snížil objem podkožní tukové tkáně u 69 % účastníků při 8–12týdenním sledování o 150 ml, zatímco placebo o 0 ml (měřeno MRI). Čtyři týdny po poslední aplikaci se množství viscerálního tuku (VAT) snížilo u aktivně léčených o 12,01 %, v placebové skupině vzrostlo o 5,68 %. Při pozdějším sledování za 8 a 12 týdnů po poslední aplikaci CBL-514 byl průměrný objem VAT o 10,45 % nižší, zatímco ve skupině s placebem vzrostl o 11,76 %. Kromě převážně mírných až středně závažných a přechodných reakcí v místě vpichu, jako jsou bolest, otok a zarudnutí, byl CBL-514 obecně dobře snášen, bez hlášených vážných nežádoucích účinků.

Probíhá nábor do první ze dvou studií fáze III. Tyto randomizované placebem kontrolované studie budou hodnotit bezpečnost a účinnost CBL-514 pro nechirurgické snížení břišního tuku, přičemž první výsledky se očekávají na konci příštího roku.

Zdroj: https://doi.org/10.1093/asj/sjaf032

Screening diabetu 1. typu

Studie v osmi evropských zemích ukazuje, že screening diabetu 1. typu (T1D) lze efektivně provádět u dětí po celé Evropě (EDENT1FI). Studie zkoumala děti napříč Německem, Velkou Británií, Itálií, Dánskem, Švédskem, Českem, Portugalskem a Polskem. Přibližně jedno z 45 dětí s blízkým příbuzným s T1D a jedno z 350 dětí bez příbuzného s T1D byly diagnostikovány v raných stadiích tohoto onemocnění. Výzkumníci doporučují obecný screening ve věku 2–4 let na T1D, a pokud jsou výsledky testů na autoprotilátky negativní, pak znovu ve věku 6–8 let a 10–15 let, aby byl T1D zachycen v časném stadiu, protože jsou k dispozici preventivní strategie (například teplizumab a vyvíjejí se další), které zmírní a oddálí vývoj pokročilého T1D a orgánového poškození.

Pro počáteční screening byl použit test na kombinaci tří autoprotilátek (GADA, IA-2A, ZnT8A). Účastníci s alespoň dvěma autoprotilátkami podstoupili potvrzující testy; po potvrzení byla diagnostikována raná fáze T1D. Tito jedinci byli pozváni k edukaci a stanovení stadia (oGTT a HbA_1c).

Celkem 140 568 dětí (49,2 % žen) se zúčastnilo screeningu (medián věku 7,6 roku). Z nich 219 (2,13 %, přibližně 1 z 45) s rodinnou anamnézou a 408 (0,32 %, 1 z 350) bez rodinné anamnézy mělo raný T1D. Prevalence raného stadia T1D byla nejnižší u dětí ve věkové skupině < 4 roky (0,22 %) a vzrostla ve věkových skupinách 4–8 let (0,31 %) a 8–13 let (0,40 %).

Zdroj: Ziegler AG, et al. International consensus guidance for general population screeningfor islet autoantibodies to diagnose early‐stage type 1 diabetes:

a nominal group technique process. Diabetologia. https://doi.org/10.1007/s00125-026-06841-z

Ultranízkosacharidová dieta u T1D

Velmi nízkosacharidové (VLC) diety mohou být spojeny se zdravotními přínosy u dětí s T1D a nejsou provázeny akutními komplikacemi diabetu ani poruchami růstu. Němečtí autoři použili pětadvacetiletá data z registru prospektivního sledování diabetu k prozkoumání vztahu mezi VLC dietami, růstem a metabolickou bezpečností u dětí ve věku 1–17 let. Studie, největší svého druhu, zahrnovala 45 569 dětí (55 % chlapců, průměrný věk 10,3 roku) s T1D, jejichž příjem sacharidů byl zaznamenán alespoň dvakrát během jednoho roku. Strava dětí byla kategorizována podle obsahu sacharidů (procento sacharidů z odhadovaného energetického příjmu): VLC (< 10 % sacharidů, 219 dětí), nízkosacharidová (LC, 10–26 % sacharidů, 4 837 dětí) a standardní/vyšší příjem sacharidů (SC, ≥ 26 %, 40 513 dětí). Průměrná doba sledování byla 2,18, 2,40 a 3,67 roku.

Hodnotily se výška a hmotnost, stejně jako změny v regulaci glykemie (glykemická trajektorie), aplikace inzulinu a výskyt dvou těžkých metabolických komplikací diabetu: hypoglykemie a diabetické ketoacidózy.

Analýza neodhalila bezpečnostní obavy ve zkoumaných oblastech. Nebyly nalezeny důkazy, že by VLC dieta zpomalovala růst nebo že by VLC diety byly spojeny s těžkou hypoglykemií nebo diabetickou ketoacidózou. Analýza také zjistila, že nižší příjem sacharidů byl spojen s některými příznivými změnami, jako je zlepšení indexu tělesné hmotnosti (BMI) a glykemické trajektorie. BMI se u dětí dodržujících VLC a LC diety zvýšil méně, a proto zůstal blíže zdravější hmotnosti než u dětí na dietách SC. U VLC a LC diety byly HbA_1c a dávka bazálního inzulinu na konci sledovaného období nižší a v průběhu času se zvyšovaly méně.

Zdroj:

1. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/33393511/
2. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/29735574/

Kombinace eloralintidu a tirzepatidu vede k redukci hmotnosti

Nová data z klinické studie fáze IIb ukazují, že u lidí s obezitou a diabetem 2. typu (T2D) vedla léčba novou experimentální kombinací eloralintidu a tirzepatidu (EloraTZP, Lilly) k úbytku hmotnosti až o 23,3 % a k výraznému zlepšení kontroly glykemie.

Studie hodnotila bezpečnost a účinnost eloralintidu v kombinaci s tirzepatidem (TZP). Eloralintid je selektivní agonista amylinových receptorů a tirzepatid je agonista duálního GIP/GLP-1 receptoru. Studie zkoumala 367 dospělých s obezitou nebo nadváhou a T2D – populaci, u které bylo obtížné dosáhnout výrazného a trvalého úbytku hmotnosti.

Ve 48. týdnu všechny čtyři dávkovací kombinace EloraTZP (podané jako dvě samostatné injekce perem) splnily primární i sekundární cíle, což vedlo k výraznému úbytku hmotnosti a snížení koncentrace glykovaného hemoglobinu (HbA_1c). Z průměrné počáteční hmotnosti 105,4 kg ztratili účastníci s nejmenší dávkou EloraTZP (Elora 3 mg + TZP 5 mg) průměrně 13,2 % tělesné hmotnosti (13,9 kg) a jejich koncentrace HbA_1c klesla průměrně o 2,2 %. Při nejvyšší dávce EloraTZP (Elora 9 mg + TZP 15 mg) byl průměrný úbytek hmotnosti 23,3 % (24,6 kg) a průměrná hodnota HbA_1c poklesla z 65 mmol/mol na 41 mmol/mol. Nejčastější nežádoucí účinky byly gastrointestinálního původu a obecně mírné nebo středně závažné vyskytující se především při zvyšování dávky.

Zdroj: EASD 30. 9. 2026

Perorální orforglipron prokázal kardiovaskulární bezpečnost (studie ACHIEVE-4)

Denní užívání orforglipronu (Lilly) vedlo k větší redukci hmotnosti a lepší kontrole glykemie ve srovnání s dlouhodobě působícím inzulinem glarginem. Výsledky uveřejnil časopis Lancet.

Orforglipron je perorální, nepeptidový agonista GLP-1 receptorů, schválený k léčbě obezity jak v USA (duben 2026), tak nedávno ve Velké Británii (srpen 2026), pro EU zatím není schválen. Zatímco někteří peptidové agonisté GLP-1 receptorů prokázali kardiovaskulární přínos, kardiovaskulární bezpečnost nepeptidových agonistů GLP-1 receptorů nebyla studována. Inzulin glargin je dlouhodobě působící uměle vytvořený inzulin, který se používá jednou denně ke kontrole glykemie.

Účastníci studie s T2D, s vyšším kardiovaskulárním rizikem a s hodnotou glykovaného hemoglobinu (HbA_1c) mezi 7,0–10,5 % (cca 55–90 mmol/mol), s indexem tělesné hmotnosti (BMI) alespoň 25 kg/m² s léčbou antidiabetiky trvající alespoň 3 roky (metformin, sulfonylurea a/nebo SGLT2i) byli randomizováni v poměru 1 : 1 k léčbě orforglipronem (až 36 mg) nebo denně titrovanou dávkou inzulinu glarginu. Všichni účastníci měli prokázané kardiovaskulární nebo chronické onemocnění ledvin.

Hlavním cílem bylo prokázat non-inferioritu orforglipronu vůči inzulinu glarginu ve výskytu MACE-4 (kardiovaskulární úmrtí, nefatální infarkt myokardu, nefatální iktus nebo hospitalizace kvůli nestabilní angině pectoris).

Studie randomizovala 2 749 účastníků (1 371 k orforglipronu a 1 378 k inzulinu glarginu), 2 362 (85,9 %) účastníků mělo prokázané kardiovaskulární onemocnění a 1 031 (37,5 %) účastníků chronické onemocnění ledvin. Průměrný výchozí věk byl 63 let, průměrná hodnota HbA_1c 8,2 % (66 mmol/mol) a BMI 33 kg/m².

Během sledování v mediánu 2 let byl primární cíl non-inferiority (v MACE-4) orforglipronu statisticky prokázán. Významně vyšší podíl účastníků přiřazených k orforglipronu (65,7 % vs. 46 %) dosáhl v 52. týdnu předem stanovené hodnoty HbA_1c < 7,0 %, (53 mmol/mol). Snížení tělesné hmotnosti alespoň o 5 % dosáhlo 63,1 % účastníků při užívání orforglipronu oproti 13,4 % na inzulinu glarginu.

Nežádoucí gastrointestinální účinky byly hlášeny u 851 (62,1 %) účastníků na orforglipronu a 193 (14,2 %) účastníků na inzulinu glarginu; klinicky významná nebo těžká hypoglykemie (< 3 mmol/l) se vyskytla u 93 (6,8 %) účastníků na orforglipronu a 260 (19,2 %) účastníků na inzulinu glarginu. Během studie bylo hlášeno 62 úmrtí: 19 (1,4 %) užívajících orforglipron a 43 (3,2 %) užívajících inzulin glargin; všechna úmrtí kromě jednoho (ve skupině s inzulinem glarginem) byla považována za nesouvisející s léčbou.

Zdroj: https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(26)01865-9/fulltext

Trevogrumab (antimyostatin) pomáhá zachovat svalovou hmotu během redukce a po redukci hmotnosti vyvolané semaglutidem

Rychlý úbytek hmotnosti vyvolaný GLP-1 RA je doprovázen výraznou ztrátou svalové hmoty. Růstový diferenciační faktor 8 (GDF8) je negativní regulátor svalové hmoty. Výzkumníci zkoumali vliv blokátorů redukce ztráty svalové hmoty GDF8 (trevogrumab, Trevo) a proteinkinázy B (Akt A, garetosmab, Gar) při redukci hmotnosti indukované semaglutidem.

Klinická studie fáze II, která byla provedena u účastníků s obezitou (BMI ≥ 30 kg/m²), měla dvě části. V části A byli účastníci po dobu 26 týdnů léčeni semaglutidem (Sema) a randomizováni k souběžné aplikaci placeba (Sema + Pbo), nebo k vysokým dávkám trevogrumabu (Sema + Trevo 200 mg; Sema + Trevo 400 mg), případně k oběma monoklonálním protilátkám Trevo a Gar (Sema + Trevo 400 mg + Gar 10 mg/kg). Část A také zahrnovala následné období po vysazení semaglutidu, během kterého účastníci dostávali trevogrumab v dávce 400 mg nebo placebo po dobu dalších 26 týdnů.

Účastníci části B byli léčeni semaglutidem po dobu 52 týdnů a byli randomizováni k souběžné aplikaci placeba (Sema + Pbo) nebo nižšími dávkami trevogrumabu (Sema + Trevo 25 mg; Sema + Trevo 75 mg). Primárními ukazateli byly procentuální změna netukové hmoty (LM), tukové hmoty (FM) a tělesné hmotnosti (BW) od výchozího stavu do 26. týdne (část A; n = 599) nebo do 52. týdne (část B; n = 376). Substudie části B (n = 76) hodnotila objem svalů pomocí MRI.

Celkem bylo zařazeno 975 účastníků. Průměrný věk byl 49 let a BMI 36,7 kg/m²; 64 % (627/975) tvořily ženy. Netuková hmota byla hodnocena pomocí duální rentgenové absorpciometrie (DXA), kosterní a svalová hmota magnetickou rezonancí (MRI).

Část A potvrdila výrazný pokles svalové hmoty ve skupině Sema + Pbo ve 26. týdnu (–6,6 %). Přidání trevogrumabu snížilo tuto ztrátu přibližně na polovinu, přibližně na 3,4 % při dávce 200 mg a na 3,9 % při dávce 400 mg, zatímco trojkombinace s garetosmabem ji dále snížila přibližně na 2,1 %.

Na konci počátečního 26týdenního léčebného období všichni účastníci vysadili semaglutid a byli randomizováni k trevogrumabu 400 mg nebo k placebu na dalších 26 týdnů. U těch, kteří se původně léčili semaglutidem a přešli na placebo v posledních 26 týdnech, byla průměrná procentuální změna oproti výchozímu stavu u netukové hmoty v 52. týdnu –2,4 %, což bylo stále pod výchozím stavem. Mezitím ti, kteří přešli na trevogrumab 400 mg, měli průměrný procentuální rozdíl oproti výchozímu stavu +0,4 % — rozdíl 2,8 procentního bodu mezi léčenými trevogrumabem a placebem. FM a BW zůstaly pod výchozím hodnotou v obou skupinách.

V části B činila změna LM od výchozího stavu do 52. týdne u Sema + Pbo –7,3 %; změna LM v režimu Sema + Trevo 25 mg oproti Sema + Pbo představovala +1,5 % (statisticky významné) a +3,1 % u Sema + Trevo 75 mg (statisticky významné).

Kombinace Sema + Trevo 25 mg/75 mg/200 mg/400 mg byla obecně dobře snášena s bezpečnostním profilem srovnatelným se Sema + Pbo. Kombinace Sema + Trevo 400 mg + Gar 10 mg/kg měla výrazně vyšší výskyt závažných nežádoucích účinků a ukončení léčby než ostatní skupiny části A. Míra závažných nežádoucích účinků a přerušení léčby jsou shrnuty níže:

Zatímco výskyt nejčastěji hlášených nežádoucích účinků byl obecně srovnatelný napříč studijními skupinami, svalové křeče se vyskytovaly častěji ve skupině Sema + Trevo 400 mg + Gar 10 mg/kg (41 %, 61/149) ve srovnání s rameny Sema + Trevo 200 mg/400 mg (8 %, 23/299) a Sema + Pbo (5 %, 7/151). Většina těchto událostí byla mírná až středně závažná. Během studie došlo ke dvěma úmrtím, obě ve skupině Sema + Trevo 400 mg + Gar 10 mg/kg; příčinná souvislost mezi léčbou a těmito událostmi nebyla identifikována.

V MRI substudii části B hodnotící objem stehenního svalu snížilo přidání trevogrumabu k semaglutidu úbytek svalů o 69–72 % ve srovnání s režimem Sema + Pbo.

Trevogrumab vykazoval větší zachování netukové hmoty než u GLP-1 RA v kombinaci se cvičením střední až vysoké intenzity, i když rozdíly v designu studie znemožňují přímé porovnání.

Autoři studie uzavírají: „Tyto poznatky posilují důkazy podporující selektivní inhibici myostatinu jako doplněk k terapii GLP-1 RA ke zlepšení tělesného složení během farmakologického úbytku hmotnosti s přijatelným bezpečnostním profilem… Zda zachování svalů během záměrného úbytku hmotnosti znamená dlouhodobé zlepšení fyzické funkce, metabolického zdraví a klinických výsledků, zejména u vysoce rizikových jedinců náchylných k funkčnímu poklesu, vyžaduje další zkoumání."

Zdroj: EASD 1. 10. 2026

Studie TRIUMPH-2: retatrutid vede k výrazné redukci hmotnosti a zlepšení kontroly glykemie

Retatrutid (Lilly) je experimentální trojitý agonista glukózo-dependentního inzulinotropního polypeptidu (GIP), glukagonu podobného peptidu-1 (GLP-1) a glukagonových receptorů, který je v současnosti zkoumán pro léčbu obezity, diabetu 2. typu (T2D) a dalších komplikací souvisejících s obezitou, včetně kardiovaskulárních onemocnění, metabolických jaterních onemocnění, osteoartrózy kolene, chronické bolesti dolní části zad a obstrukční spánkové apnoe (OSA). V této 80týdenní studii si autoři kladli za cíl posoudit účinnost a bezpečnost retatrutidu u dospělých s nadváhou nebo obezitou a T2D.

Jedná se o dokončenou studii fáze III, která byla randomizovaná, dvojitě zaslepená, placebem kontrolovaná a provedená na 92 místech. Zahrnovala dospělé (≥18 let) s indexem tělesné hmotnosti (BMI) ≥27 kg/m² a T2D (HbA_1c  ≥ 48 mmol/mol až ≤ 91 mmol/mol).

Účastníci byli náhodně přiřazeni v poměru 1 : 1 : 1 : 1 k podkožním injekcím placeba, retatrutidu 4 mg, 9 mg nebo 12 mg, spolu s dietním poradenstvím a managementem fyzické aktivity. Hlavním cílem byla procentuální změna tělesné hmotnosti oproti výchozímu stavu v 80. týdnu; změna koncentrace HbA_1c  v 80. týdnu byla sekundárním cílovým ukazatelem.

Celkem bylo vyšetřeno 2 047 jedinců a 1 152 jedinců bylo randomizováno k retatrutidu 4 mg (n = 292), 9 mg (n = 284), 12 mg (n = 287) nebo k placebu (n = 289). Na začátku byl průměrný věk 55,1 roku, 554 (48 %) žen a 592 (52 %) mužů, průměrný BMI 38,2 kg/m², průměrná hodnota HbA_1c 61 mmol/mol, medián trvání obezity 21 let a medián trvání diabetu 5,6 roku. Při randomizaci 92 % účastníků užívalo perorální antidiabetikum, včetně biguanidů, inhibitorů SGLT2, sulfonylurey a dalších. Celkově studii dokončilo 1 046 účastníků (91 %).

Průměrná procentuální změna tělesné hmotnosti od výchozí hodnoty v 80. týdnu byla −11,9 % s retatrutidem 4 mg, −16,8 % s retatrutidem 9 mg, −18,8 % s retatrutidem 12 mg a −5,1 % s placebem. Odhadované rozdíly v léčbě (ETD) ve srovnání s placebem pro procentuální změnu tělesné hmotnosti byly −6,9 % s retatrutidem 4 mg, −11,8 % s retatrutidem 9 mg a −13,8 % s retatrutidem 12 mg.

Průměrná změna od výchozí hodnoty HbA_1c v 80. týdnu byla zhruba −16 mmol/mol takřka nezávisle na dávce retatrutidu.

Při dávce 12 mg ztratilo 47 % účastníků alespoň 20 % počáteční hmotnosti a 31 % účastníků alespoň 25 % počáteční hmotnosti ve srovnání s 3 % u placeba. Navíc 72 % dosáhlo koncentrace HbA_1c 48 mmol/mol nebo nižší, ve srovnání s 29 % u placeba. Retatrutid také významně zlepšil kardiometabolické rizikové faktory, včetně krevního tlaku a lipidových profilů, a snížil hodnotu vysoce senzitivního C-reaktivní proteinu (hsCRP).

Nejčastěji hlášenými nežádoucími účinky byly gastrointestinální účinky, které byly častější ve skupinách s retatrutidem. Průjem se vyskytl u 27–34 % (n = 80–96) účastníků ve skupinách s retatrutidem ve srovnání s 13 % (n = 38) ve skupině s placebem a nevolnost se vyskytla u 14–28 % (n = 40–80) účastníků s retatrutidem ve srovnání s 8 % (n = 23) u placeba. K dalším uváděným nežádoucím účinkům patřily hypotenze a parestezie končetin.

Trvalé ukončení léčby kvůli nežádoucím účinkům nebo úmrtí bylo častější u účastníků léčených retatrutidem 9 mg (12 % [n = 33]) a 12 mg (8 % [n = 22]) ve srovnání s retatrutidem 4 mg (4 % [n = 11]) a placebem (5 % [n = 14]). Ve studii došlo k sedmi úmrtím, ale autoři studie je nedávají do souvislosti s léčbou retatrutidem.

Zdroj: https://www.thelancet.com/journals/lancet/article/PIIS0140-6736(26)01861-1/fulltext 

Petrelintid vede k redukci hmotnosti přes 10 % s menším počtem nežádoucích účinků

Týdenní injekční aplikace petrelintidu (amylinový přípravek proti obezitě) může vést k více než 10% redukci hmotnosti – obecně menší než při podávání stávající léčby na bázi GLP-1 RA, ale s nižším počtem nežádoucích účinků. Reálná data odhadují, že až 75 % jedinců ukončí léčbu GLP-1 RA během 12 měsíců, což může vést k opětovnému přibírání hmotnosti během prvního roku od ukončení léčby a ke zhoršení komplikací souvisejících s hmotností, včetně zvrácení příznivých účinků na parametry kardiometabolického onemocnění. Gastrointestinální nežádoucí účinky jsou často uváděny jako hlavní příčina ukončení léčby GLP-1 RA, zejména během prvních měsíců léčby, přičemž přibližně 37 % přerušení v kardiovaskulární studii se semaglutidem bylo přičítáno gastrointestinálním nežádoucím účinkům.

Amylin je pankreatický hormon, který pomáhá regulovat chuť k jídlu prostřednictvím mechanismů částečně nezávislých na inkretinových drahách. Dostupná data naznačují, že tyto látky (mezi které patří kagrilintid, eloralintid a petrelintid) by mohly být důležitými alternativami k léčbě obezity na bázi GLP-1 RA.

Studie fáze II si kladla za cíl zhodnotit účinnost a bezpečnost jednou týdně podávaného petrelintidu oproti placebu. Studie probíhala na 32 místech v USA, Polsku a Rumunsku. Od 9. prosince 2024 do 25. února 2025 bylo randomizováno 485 jedinců k léčbě petrelintidem nebo k aplikaci placeba. Celkem 255 (53 %) účastníků tvořily ženy, průměrný věk byl 47 let, průměrná tělesná hmotnost 107,1 kg, průměrný BMI 36,7 kg/m² a 419 (86 %) byli běloši. Průměrná procentuální změna tělesné hmotnosti oproti výchozímu stavu po 42 dávkách byla –8,7 % u 1,0 mg petrelintidu, –9,2 % u 2,5 mg, –10,7 % u 5,0 mg, –10,5 % u 7,0 mg a –10,2 % u 9,0 mg. U skupiny s placebem byl průměrný úbytek hmotnosti –1,7 %.

Kromě toho petrelintid vedl ke zlepšení klíčových kardiovaskulárních rizikových faktorů, včetně snížení krevního tlaku a koncentrace CRP a optimalizace lipidových parametrů.

Nejčastějším nežádoucím účinkem petrelintidu byla nevolnost (79 [20 %] ze 404 účastníků vs. 5 [6 %] z 81 účastníků s placebem). Zvracení bylo u petrelintidu vzácné (12 [3 %] účastníků vs. 5 [6 %] účastníků s placebem); aktivní léčba a placebo měly podobně nízké výskyty průjmu (30 [7 %] vs. 6 [7 %] s placebem) a zácpy (28 [7 %] vs. 3 [4 %] s placebem). Celkově bylo během studie hlášeno 18 závažných nežádoucích událostí, s podobným výskytem ve skupině s petrelintidem (14 [3 %]) a placebem (3 [4 %]) a bez zjevné souvislosti s dávkou nebo léčbou. Nebyla hlášena žádná úmrtí.

Zdroj: Madsbad S, Holst J. Petrelintide and the evolving role of amylin agonism in obesity. The Lancet Diabetes & Endocrinology, 2026

https://www.thelancet.com/journals/landia/article/PIIS2213-8587(26)00216-0/fulltext

Střevní mikrobiom může odhalit riziko cukrovky 2. typu

Analýza dat stovek tisíc jedinců identifikovala stovky změn ve složení střevního mikrobiomu, které lze detekovat před nástupem jakýchkoli změn glykemie. To otevírá možnost využití složení střevního mikrobiomu k odhalení těch, kteří jsou ohroženi T2D a kteří by mohli nejvíce těžit ze změn životního stylu.

V současnosti se diabetes a prediabetes diagnostikují podle výše glykemie, HbA_1c a oGTT. Tyto testy však neidentifikují rizikové jedince s doposud normální glykemií. Předchozí studie našly silné souvislosti mezi T2D a střevním mikrobiomem, ale nepodařilo se jim konzistentně se shodnout na klíčových bakteriích. Autoři citované studie zkoumali metagenomická data a zdravotní informace u 229 025 dospělých (73,8 % žen, průměrný věk 50 let) ve Velké Británii a USA. Přibližně 3 627 mělo T2D a 14 022 prediabetes. Zbývajících 211 376 mělo normoglykemii.

Výzkumníci identifikovali 789 druhů bakterií spojených s T2D, a to po zohlednění věku, pohlaví a BMI. Přibližně 168 z nich se u osob s tímto onemocněním vyskytovalo ve vyšší míře, zatímco 621 druhů bylo přítomno v nižší míře.

Příklady zahrnují Enterocloster bolteae, který byl hojnější u jedinců s T2D. Tento druh může tvořit spory a dříve byl spojován s horším kardiovaskulárním a metabolickým zdravím. Další druh, Romboutsia timonensis, byl u T2D méně hojný. Tato bakterie byla popsána až v posledním desetiletí. Některé další druhy byly necharakteristické, což znamená, že nikdy nebyly izolovány ani kultivovány v laboratoři.

Výzkumný tým také zjistil, že 587 ze 789 druhů bylo spojeno s neléčeným prediabetem.

Výzkumníci pak zkoumali, zda se určitý typ mikrobiomu vyskytuje u lidí, kteří nemají prediabetes nebo T2D, ale jsou ohroženi jejich rozvojem. Hodnotili metagenomická data od 135 093 jedinců s normoglykemií, ale s pomalu klesající postprandiální glykemií, což je „raný předstupeň“ k T2D. Tito lidí měli častěji vzorec střevních bakterií pozorovaných u T2D. V celé studii se změny v mikrobiomu stávaly výraznějšími s rostoucí inzulinovou rezistencí.

Výzkumníci tvrdí, že analýza mikrobiomu by neměla být považována za náhradu za standardní testy používané k diagnostice T2D nebo prediabetu. Místo toho by střevní mikrobiom mohl nabídnout další informace o riziku T2D, kromě dobře známých rizikových faktorů, jako jsou pohlaví, věk, BMI a rodinná anamnéza. Navíc sledování změn střevního mikrobiomu v průběhu času může lidem s rizikem T2D poskytnout důležitou zpětnou vazbu.

Zdroj: EASD 2026; 28. 9. Abstrakt 291

Neurodiverzita jako rizikový faktor T2D?

ADHD se objevuje dvakrát častěji a autismus více než třikrát častěji u osob s diagnostikovaným diabetes mellitus 2. typu (T2D) před 20. rokem života ve srovnání s osobami podobného věku bez T2D.

Míra předčasného výskytu T2D, definovaná jako diagnóza před 40. rokem života, roste a je spojena s horšími zdravotními výsledky. Aby vědci lépe porozuměli této rostoucí a nedostatečně prozkoumané populaci, sledovali prevalenci neurodiverzity (ADHD, autismus, dyslexie a dyspraxie) mezi 4,2 milionu nově diagnostikovaných diabetiků 2. typu (v rámci sítě TriNetX US) mezi březnem 2006 a březnem 2026, kteří byli při diagnóze rozděleni podle věku do desetiletých věkových skupin. Každá desetiletá věková skupina byla poté spárována podle věku, roku narození, pohlaví, etnicity a rasy se 17,1 milionu jedinců bez T2D, aby se zohlednily demografické rozdíly mezi těmi s T2D a bez něj. Celkem bylo do analýzy zahrnuto 3,4 milionu párů mladších 80 let. Celkově byla prevalence neurodiverzity u lidí s T2D i bez něj nejvyšší v mladším věku a rychle klesala s rostoucím věkem, až se stala extrémně nízkou po 40 letech.

Nicméně jak ADHD, tak autismus byly konzistentně častější u lidí s T2D, přičemž největší rozdíly byly pozorovány v mladším věku. Například ADHD byla více než dvakrát častější u lidí diagnostikovaných jako T2D před 20. rokem života ve srovnání s osobami podobného věku bez T2D (14,4 % vs. 6,9 %). Tento rozdíl obecně s věkem klesal, přičemž ADHD byla přibližně 1,4krát častější u lidí diagnostikovaných jako T2D ve věku 70–79 let (0,25 % vs. 0,18 %).

Podobně byl autismus více než třikrát častější u lidí diagnostikovaných jako T2D před 20. rokem života ve srovnání s jedinci bez T2D (5,72 % vs. 1,79 %). Rozdíl byl menší u diagnostikovaných ve věku 70–79 let, u nichž byl výskyt autismu jen 1,24krát vyšší. Prevalence autismu však byla extrémně nízká ve skupině 70–79 let s T2D nebo bez něj — méně než 0,01 % v obou skupinách.

Podobně byly dyslexie a dyspraxie častější u mladších lidí. Celkově měli pacienti s T2D asi dvakrát vyšší pravděpodobnost dyslexie než ti bez T2D, ale bez výrazných změn s věkem.

Autoři upozorňují, že ačkoliv byla studie rozsáhlá, její observační design neumožňuje stanovit příčinu a následek. Vliv dalších neměřených faktorů též nelze vyloučit. Studie také spoléhala na anonymizované nemocniční záznamy, které mohou být zatíženy chybami a nejsou speciálně navrženy pro výzkum. Dále upozorňují, že lidé s neurodivergentními poruchami mohou mít častější kontakt se zdravotnickými pracovníky, což může zvýšit příležitosti pro diagnózu T2D. Navíc, protože studie zahrnovala pouze osoby, které navštívily nemocnici, nemusí být plně reprezentativní pro širší populaci. To mohlo ovlivnit odhady prevalence, zejména u mladších lidí bez T2D.

Zdroj: EASD 2026, abstrakt 268; prezentováno 27. 9.